Měna: Tradice neexistující mince

První mince byly raženy, když Polsko přijalo křesťanství a připojilo se k Západu. Měšek I. a každý z jeho nástupců razil denáry – silné mince se znaky z obou stran. Peníze se však vyznačují tím, že ztrácejí na hodnotě. Znehodnocené denáry byly proto již v závěru XI. století nahrazeny jednostrannými brakteáty (z latinského plíšky), tak tenkými, že se …. lámaly.

Ve 14. a 15. století zlatými byly nazývány zahraniční zlaté dukáty a florény (zlatky). Polský zlotý jako mince neexistoval a byl pouze účetní jednotkou rovnající se 30 grošům. Jako mince se objevil teprve v roce 1564. Byl nazýván půlkopou (od „kopy” neboli měrné jednotky rovnající se 60 kusům).

V roce 1924 vznikla Polská národní banka a byl přijat nový peněžní systém. Zlotý nahradil válečnou polskou marku a poprvé v dějinách byl rozdělen na 100 grošů. Hodnota nové měny byla stanovena na 0,1687 gramu zlata za 1 zlotý. Zlotý byl stabilní, silnou a směnitelnou valutou. Hodnota jednoho předválečného zlotého odpovídala současným osmi.

Socialistické hospodářství však vliv zlotého oslabilo. Zlotý se stal výhradně vnitřní nesměnitelnou měnou, kterou v Polsku vytlačil dolar.

Do opravdového peněžního světa se zlotý vrátil po roce 1989, ačkoli s jistými problémy. Ve svobodném Polsku se roztočila inflace. Poláci se ze dne na den stali milionáři s tím, že si za své ruličky bankovek v peněženkách mohli koupit stále méně a méně. Nakonec se naplnil černý sen starších obyvatel – denominace měny. První ledna 1995 došlo ke škrtnutí čtyř nul. Tisíce zlotých se změnily na jednotlivé zlaté.

A jak to proběhlo? Všechno proběhlo bezbolestně (nepočítaje náklady na vlastní provedení, které dosáhly 30 mil. nových zlotých!). Poláci přestali vydělávat, ale i utrácet miliony. Do oběhu se vrátily groše. A je-li dnes někdo milionářem, pak už to něco znamená!